Antroposofie a umění

Antroposofie a umění

Stručný náhled na podstatu výtvarného umění z hlediska hermetických nauk a antroposofie

Nejenom u laické veřejnosti, ale i mezi výtvarníky převládá značná nevědomost o původním účelu výtvarné tvorby a o okolnostech, kterými umění po tisíciletí formovalo vědomí člověka. Dnes se stále ještě nahlíží na umělecká díla převážně jako na estetické artefakty a muzeální exponáty, vydělené ze živého světa. Nic neodporuje víc skutečnosti umění než takový pohled, který je jen hrubým zevšeobecněním osvícenských představ a který iniciovaly nálezy římské antiky koncem 18. století. Už romantismus v první polovině 19. století, ovlivněný Napoleonovým tažením do Egypta a následnými objevy jeho starověkého světa, se vzepřel tomuto chladnému, racionální estetikou řízenému pohledu a začal v umění spatřovat tajemná, mýtická a mystická poselství. Evropa opět nalézala pod písky Sahary ztracenou říši umění a moudrosti, darovanou světu mýtickým Hermem Trismegistem.

Pod pojmem hermetické nauky rozumíme soubory původních filosofických, metafyzických a mystických učení, které vznikaly v duchovních centrech starověkého Egypta a dále pokračovaly v řecké filosofii a mysterijních kultech, kde výrazně ovlivnily náboženské představy Helénů i Římanů, a rovněž tajných společností, a dnes jsou znovu objevovány studovány a interpretovány. Jejich smyslem je předávání zasvěcení úzkému okruhu vnitřně připravených adeptů, které má směřovat k rozšíření vědomí, k poznání duchovního světa a osobního božství.

Antroposofie je poslední skutečně účinnou syntézou hermetických nauk ve formě prakticky aplikovatelné duchovní vědy, která od počátku 20. století ovlivnila některé vědní obory a umění. Silné podněty antroposofického hnutí na formování myšlení moderního člověka zmařily vlády nacismu a komunismu, které sice manipulovaly masy temnými magickými prostředky, ale navenek mentální a duchovní svět striktně odmítaly.

Masově organizované totalitní společnosti mohly uspět jedině v prostoru, který byl ovládán ideologií hrubého materialismu a s potlačením všech funkčních duchovních konceptů. Proto bylo poznávání skutečnosti mimo rámec oficiálních učení považováno za podvratnou činnost, za kterou mnozí adepti a zasvěcenci zaplatily životem.

Dějinný vývoj ve 20. století eskaloval vědecko-technický pokrok a ekonomiky tzv. vyspělého světa, což vyústilo v rozvoj extrémně materiální, konzumní společnosti, která ze své povahy veškeré vyšší ideje života ignoruje a udržuje vědomí lidí ve sférách animální pudovosti a nízkého kořistnictví.

Současnému člověku proto nemohla být ještě zdaleka odhalena důležitá tajemství stvoření; následkem omezeného poznávání mu zůstávají skrytá. Je s podivem, jak klamný materializmus stále úspěšně ovládá mysl většiny a zplošťuje představy o světě do sobě odpovídajících, značně povrchních úrovní vnímání.

Zrození, život a smrt jsou takto viděny jako více méně mechanické procesy fyzikálně organizované hmoty, která je v případě člověka navíc obdařena vůlí, podporovanou souborem neurologických a psychologických vlastností. Takové, po všech stránkách omezené vnímání existence, je mentálním novotvarem, jakýmsi hybridem, který povstal ze ztráty posvátnosti, a postupně, s nástupem ryze profánního novověkého racionalismu, ovládání myšlení většiny.

Jelikož je dnes obecná, a tudíž oficiálně ustanovená úroveň vnímání světa odvislá od oficiálně diktovaného vědění, podléhá takové vnímání všem omezením a nedostatkům, vycházejících z nejnižší, obecně dostupné interpretace současných vědeckých poznatků. Přesto je tato – vždy za špičkovou vědou na hony zaostávající – úroveň poznání pro obecné vědomí zásadní a v důsledku orientuje charakter společnosti. Tak zde máme v podstatě neprůhlednou masu narůstajících vědeckých paradigmat a protichůdných interpretací, které nemohou coby proměnlivé teorie účinně, autentickým prožitím přispět k prohloubení vnímání světa a rozšiřování vědomí.

Naopak, přebujelé aplikace moderních technologií a pokrytectví materiálních jistot plodí stále silnější otupělost při vnímání světa, která je doprovázena arogancí povrchního myšlení. Negativní atmosféra ve společnosti je výsledkem přesycenosti a zároveň neukojitelnosti materiálními požitky. Chronicky schází duševní vnímání a schopnost jemnějšího rozlišování skutečnosti. Pod nátlakem a manipulací virtuálních médií se vytrácí i přirozená obrazotvornost a soucítění s reálným životem a světem.

Umění následně přejímá ideje a atmosféru doby, v níž se rodí do svých tvůrčích konceptů, které sympatizují nebo anticipují daný stav. Proto říkáme, že umění je zrcadlem doby.

Podíváme-li se pozorně na překotný vývoj moderního umění a tzv. současnou výtvarnou scénu, na tendence, které posledních několik desetiletí poněkud monotónně oscilují kolem pseudointelektuálních zřídel vyčpělých zbytků postmoderny, nemůžeme se podivovat obecnému nezájmu a okrajové pozici, v níž se současné výtvarné umění nachází.

Podobný osud na trpké cestě stěží obhajitelných pozic přisoudil vývoj Evropy i náboženským konfesím, které půl druhého tisíciletí určovaly obsah i formy evropského umění. Leč od osmnáctého století začalo ortodoxní myšlení, fixované v doktrínách křesťanských církví, prudce ztrácet vliv, neboť i běžný Evropan si začal zvykat v rozvíjejícím se sebevědomí na takový stupeň osobní autonomie, jaký byl církvemi považován za nebezpečné rouhání. Zkostnatělé struktury církve ve své nadřazenosti zavčas neprohlédly převahu nového kultu Rozumu, a podle přísloví „pýcha předchází pád“ se tak církev, neschopná účinně obhájit své metafyzické doktríny, dostávala stále více na okraj společnosti. Umění společně s náboženstvím tím ztratilo životodárnou půdu všeobecně přijímané jednoty Ducha a formy.

Již dávno se stalo pravidlem všemožné intelektuální zdůvodňování jinak nesrozumitelných uměleckých děl. Ale právě ona fatální nezřetelnost uměleckých obsahů a jejich formálních vyjádření je dostačujícím svědectvím hlubokého úpadku doby, která pozbyla smyslu pro skutečné tvůrčí hodnoty a činy.

Smyslem hermetických nauk je poznání světa z horizontu vyššího zření, které v procesu postupných zasvěcování rozpouští dualitu hmotného a duchovního v mysli, a tak odkrývá ve vnější přírodě nezjevené vnitřní skutečnosti. Hermetismus nepopírá rámec a zákonitosti fyzického světa, ale přispívá k jejich plnému pochopení na základě principů analogie se světem duchovním, přímého prožívání a zkušenosti vhledu a následné proměně vědomí člověka k vyšší celistvosti.

Hluboké analogie působení kosmu v umění a hudbě nalézáme již u Platóna, který ve svém konceptu sférického znění světa vycházel z egyptského hermetismu a jeho poznání původního vědomí jednoty energií makro a mikrokosmu a božství všeho ve všem. Tato všeobsahující jednota byla pro umělce-zasvěcence základem světa, jeho podstatou, která mohla být analogicky, v jakém si zrcadlovém odrazu vyjádřena ve hmotě. Jelikož žádné jiné vnější hledání, žádné účelové řešení nemůže původní vědomí uchopit, zůstávají  duchovní kontemplace světce a soustředěná práce umělce zjevnými prostředky k zachovávání božské podstaty v lidském světě.

Alchymie, jež je synonymem pro hermetismus, nazývá své vrcholné úsilí hledáním Kamene mudrců, Velkým Dílem. Tento proces transmutace je na metapsychické rovině regenerací lidské duše, jejím vysvobozováním ze zajetí ve smyslovém světě, cestou očišťování a zušlechťování do stavu původní dokonalosti a Jednoty. Takové umění je získáváním duchovních statků, dobýváním čistého z nečistého, dokonalého z nedokonalého, vyššího z nižšího… na základě hermetických principů analogie, polarity a všejednoty bytí působením astrálních sil, resp. astrálního světla.

Skrze krásu, působením inspirovaného umění se člověk duševně spojuje s kosmem, se sférami bytostí vyšších hierarchií, a nabývá tak uvědomění mravnosti, jež je plodem světla, lásky a moudrosti kosmického Logu. Především Láska je hybnou silou procesů zduchovňování. Je to vlastně rozpínání čili rozpomínání duše na svůj původ v božských jemnohmotných sférách.

Bytosti vyšších hierarchií jsou manifestacemi nadosobního řádu kosmické inteligence, jsou to duchovní entity, projevující se ve světelných tělech, naplněných nejvyšší moudrostí a láskou. Jedná se o duchovní učitele božských sfér. Ve fyzických tělech na hmotné úrovni tuto funkci plní realizovaní duchovní učitelé, avataři, dživanamuktové a arhati, zakladatelé náboženství, proroci a svatí, kteří dosáhli osvícení a zániku egoistické mysli. Působení bytostí hierarchií  v jemnohmotných sférách má na duši všezahrnující, blahodárný vliv, podobně jako když se na Zemi při opalování v bezstarostném uvolněném stavu plně odevzdáváme hřejivému Slunci. Duše se navíc noří do zdroje nesmírné moudrosti a lásky.

Náboženské umění, které bylo inspirováno mysterijní moudrostí starověku, vznikalo z hluboké lidské potřeby zviditelnit cosi z duchovního světa materiálními prostředky, a manifestovat tak představy zásvětí. Duchovním elitám – zasvěcencům čili těm, kteří získali poznání zásvětí skrze rozšířené vědomí, bylo známo, že naše vědomí zdaleka nepatří pouze hmotnému světu, ale má svůj původ v univerzálním kosmickém bytí, a je proto schopno dosáhnout různých dimenzí kosmu.

Veškeré civilizace – s výjimkou té naší – bez výhrad uznávaly existenci duše a multidimenzionálního, duchovního světa. Vědění o duchovních silách přírody a člověka  představovalo základ všech uměleckých a kulturních koncepcí, které zároveň čerpaly z nepopiratelných představ o kosmické sounáležitosti lidstva.

Komentáře