Patetická balada Slavonická

Patetická balada Slavonická

Přespříliš jsem spěchal z hluku špinavého města na Jihozápad v naději, že zachytím do svých dlaní poslední sluneční rytmy. Jihovýchod mně uvítal srdečně a s rozpustilou upřímností školou sotva povinného dítěte… Tak jsem pociťoval, och, slabosti subjektivního vědomí, rozechvělé energie svého estetického srdce.

Ovšem, pýcha a předsudek, sourozenci z nejzdařilejších, dali mi záhy číst ze života utkaný černý román. Má nedočkavost, dar géniů skytských stepí, uzrála v neblahé plody. Když jsem za jasného jitra, obdařeného tisíci polibky prošlých generací, stanul u paty romantické zříceniny a uzřel na vlastní oči dosud neviděnou úřednickou stolici, nedošlo mi zavčasu, že propadl jsem ukrutnou zřítelnicí osudu do lekavé pasti. Pavučina papírové autority odebrala   mi záhy veškerý majestát mého spanilého díla a slova obhajoby, která se nazývají slušností, vyprchala do prázdna, ba co méně, byla uznána za drzost.

Dost, myšlenka, služtička intelektu, jediná síla odporu vzchopila se k litanii. Ať nevědomí utichne v pláči a žalu, já přec přijel hledat boží chválu. Marná slova, když nežádá se vysvětlení, život v proudu síly tak neprůhledný není, jen smrt dočasné je zkoprnění.

Exekuční řízení k potěšení bezmoci nedalo na sebe dlouho čekat. Když v temnotě jsem stál v hnilobném průvanu nad otevřenou hrobkou, slabá třesoucí se kolena chrastila mi jako řehtačky o Velikonocích a božskou energii jsem – poddajný jako milenec – odevzdával, hrůza komu, podivné bohyni, bachyni s tváří plačícího anděla.

Tak toto dosud neznám, ne. Něha zásvětí přece vypadá jinak, co dím, nevypadá, ona je skutečná, blýsklo mi hlavou a poslední zbytky světla ve mně šikovaly se k obraně. Tak to ne, to neakceptuji, neakceptuji, vyhrkl jsem šeptem. Ta akademická formulka udělala divy a co následovalo, bylo stručné a poctivé jako stisk rukou bratří zednářské lóže.

Moje mysl se záhy projasnila, když vyjevily se jí před vnitřním zrakem verše – Malomyslní, tam, kde jsou i sny rozpité, ve smrti se šťastní vrátíte.

Vše vzalo rychlý spád.

Odešel jsem z té promarněné Oceánie bílou pustinou, tou vteřinou smrti v křídovém lomu, jako archeopteryx či bratr Bílého vlka. Zanechal jsem na Stříbrném ostrově díl svého srdce v podobě ohnivého draka na řetězu, aby střežil spící trávu a kámen, který ještě nedošel slávy.

Blaženost hrdého rozhodnutí přerušil nakonec tichý hlas mé ochránkyně Kuan-jin, bohyně soucitu.

Ach, marnotratný synu, vždyť to je pouze závod se stíny, marná hodina, podobná pohledu byzantského kupce. Je to dýka namísto růžence v rukách patriotů katolických chrámů. Pomni jenom, že cherubíni, přikováni ke kříži, otvírají brány vyvoleným.

Ta slova milosti podobná blesku rozčísla samolibost mé zatvrzelé mysli a pláč nad dávno ztraceným dětstvím či snad otcovstvím zaplavil hořkosladkou povodní temná sklepení mé rozvrácené duše. Smrti, smrti-kmotřičko, díky, šeptal jsem dojetím. Ted už vím, že svoboda, není-li vykoupena Poznáním, zůstává velkolepou marností.

Díky Bohu. Spím o něco klidněji. Žít mohu s větší vervou a obětovat budoucnosti nové svěží kroky.

Říjen 2014

 


Před Besídkou ve Slavonicích

Polední slunce vrhá zlato do ulice jako Makedonci kopí na Peršany.
Na kočičích hlavách rachotí coca-col čtyři basy,
falangy třpytí se na rudlících, plné dovnitř, prázdné ven.
Vyvolení dobyvatelé věčnosti netuší, že záhy vyprchají jako sny v promarněném čase.
A šedá kůra mozková bičovaná černým kozlem pozvolna odhaluje své hluché rapsodie.

Ach, uspokojení skýtá už jenom spanilá ušlechtilost vertikál a horizontál.
Ty mršky lacině tancují na fasádách a tváří se, jako by vymezovaly prostor.
Ale to pouze unavená, omezená mysl se na chvíli může zastavit.
Být spolu, nebo nebýt. To není otázka ani způsob.
Je to jenom možnost průniku časem.

Podívej, žebráku, podívej, boháči,
Dobrota, neslušnost i drzost jsou v jediných rukách.
Nepomůže síla, nepomohou slova, když Kuan-jin, bohyně soucitu vládne nad prostorem.
V tichém šeru loubí vše se v Jedno snoubí.
A svět chytí nový dech.

Slavonice 25.9. – Praha 27.10 2014

Komentáře